Tento večer představili FIVE SECONDS TO LEAVE kompletně nový směr v jejich hudební cestě a ZAUM rozechvěli klub brutální bažinatou mantrou. Mohu zodpovědně říci, že podobných kapel jsem viděl už opravdu hodně, ale s ničím typu ZAUM jsem se nikdy nesetkal. Vezměme to ale od počátku.

O tom, že LÍVANCI chystají něco nového, se šušká už dlouho, že ale vyřadí ze svých koncertů projekci a ke slovu přijdou vokály, jsem opravdu nečekal. Také sound se změnil. První dvě třetiny koncertu se hraje nový materiál, který jde zcela jinou cestou, než cokoli v minulosti. Už v NOD NOD jsem si všiml, že zvuk kytaristy Vaška připomíná spíše velmi nabroušené country než cokoliv jiného. Rytmika také více riffuje a jestli se v minulosti toto trio z Jindřichova Hradce snažilo pozvolna budovat atmosféru prostřednictvím masivních kytarových ploch, nyní hrubě hobluje s téměř stonerovým feelingem. U mikrofonu se střídá jak baskytarista Hromy, tak kytarista Vašek, a mnohé skladby znějí jakoby se nějaká bluegrassová kapela rozhodla hrát dřevorubecký sludge. Tedy mohu říci, že ačkoliv je stylový obrat celkem zásadní, stále v tom srdce FICE SECONDS TO LEAVE poznávám.

Poslední skladba je opět zcela jiná. Mám pocit, že jsem ji zaslechl na už poměrně starém DIY kotouči „Barcelona Or Die“, a jedná se o ambietně-funerální kňourání kytary, které má zhruba deset minut, což mohlo skvěle fungovat s projekcí, ale v porovnáním s tím, co LÍVANCI předvedli v první části koncertu, vyznívá kompozice trochu suše. Zhruba třicetihlavé publikum si pak ještě vytleskává přídavek, kterým je největší hymna tria – „Sevent Wave“.

Když jsem poprvé v klubu viděl dva pořezy, z nichž jeden měl vousy až k prsům a holou hlavu a druhý tělo, které vážilo něco kolem jeden a půl metrického centu, bylo jasné, že to musí být ZAUM. Nepřehlédnutelná dvojice. Jen bicí a basa. I když slovíčka „jen“ a „basa“ berte s velkou rezervou. Zvuk, který obrovitý Kyle McDonald na svůj čtyřstrunný nástroj vyluzuje, spíše připomíná mix velkých kostelních varhan s veškerým svým majestátním prostorem a zbustrovaného didgeridoo. Bubeník Christopher je také týpek k pohledání, paličky drží jako kladiva. Fakt. Nevěřil jsem, že někdo může hrát na bicí s takovou zaťatostí a toporností. Nicméně k tomu, co ZAUM hrají, si to zpětně asi nedokážu představit jinak.

Začátek se nese v mantrickém duchu. Kyle na sebe vrství vokály, které znějí jako nářek tibetských lámů. Tento podtón si jejich set vlastně uchovává po celou dobu, jen ho ještě doplňuje nezanedbatelný válec na nekompromisně zefektovanou basu a dřevorubecké bicí, které se pomalu valí klubem, do čehož se přes vokální procesor ženou zvláštní žalozpěvy nebo recitace. Místy to zní jakoby californští OM uspořádali nečistý náboženský obřad, otevírající pekelnou bránu.

Nejsem si jist, jestli ZAUM čekali trochu více obecenstva nebo to bylo něčím jiným, ale když se člověk naladil na jejich vlnu a začal si koncert užívat, přišla poslední skladba. Všichni milovníci pomalých kytarových obskurností by si však měli jméno těchto kanadských figur zapsat do notýsku. Jejich koncert je velmi výjimečným zážitkem.